Povídka # 001 - Krev, jež pomáhá zapomenout

1. září 2012 v 23:15 | L.-S. |  Povídky
Jednodílná povídka:

,,Musíš ho nechat jít..." Řekla mi s chladýma očima a obličejem bez výrazu, najednou se mi udělalo zle. Zle z ní? Z její faleše? Z lidstva samotného? ,,Jak bych ho do prdele mohla nechat jít, když jsem mu zasvětila celý život a to doslova! On byl můj život, nebýt něho, byla bych to já, kdo by teď ležel na zemi! Také bys mu řikala, že mě má nechat jít?" Nic na to neřekla, jen jí potemněly oči a přísahala bych, že jsem v nich viděla šlehnout rudý zážeh, otočila se a odešla. Stála jsem tam, mlčící a přemýšlela se slzami v očích, jaké by to bylo, kdyby mě tenkrát nenašel a nepřemenil. Byla bych člověk. To by jste nevěřili, jak se vám dokáže lidská rasa zhnusit za těch pár stovek let, co jste nad nimi a jen pozorujete, jak se uvádí sama do záhuby. Sam byl má minulost, minulost, kterou si pamatuji, přesněji řečeno, kterou si pamatovat chci. Sam byl vysoký, hnědovlasý kluk (doslova bylo mu teprve 19, když sám prošel proměnou) s těmi nejkrásnějšíma tmavě hnědýma očima. Pamatuji si, jak jsem ho poprvé poznala a úplně se v nich ztratila. Byl dokonalý. Za svého lidského života jsem si myslela, že nikdy nepotkám nikoho takkového... Nikoho, pro koho bych se vzdala veškterých svých plánů a spontálně s ním skočila do nového života. Teď je pryč a mně nezbývá nic jiného, než se s tím vyrovatnat. Nemohu uvěřit, jak mi to Stela mohla říct. Že mám na něho zapomenout. Ona, která s ním strávila přes 800 let. Upíři mají city, dokážou je mít, když chtějí. Důkazem jsem pochopitelně já a Sam. Ne, nesmím na to myslet. Vždycky ležel vedle mě, hrál si s mými vlasy a říkal mi, jak moc mě miluje a jak rád je, že jsem rozhodla proměnu přijmout. Že jsem tím přijmula jeho i jeho způsob žití. A teď je pryč, už nikdy nespatřím jeho vlčí úsměv, který vyzařuje jeho nezkrotnou povahu. Můžu zapomenout, můžu přestat chovat city. Možná by pomohlo, kdybych pár lidem prokousla hrdlo a vysála jim ten jejich bezcený život do poslední kapičky té lahodné krve, která je jako nirvána. ,,Možná bych ho opravdu měla nechat jít..." Řekla jsem si sama pro sebe, seskočila ze střechy a bezcitně se zakousla do hrdla toho relativně krásného kluka s jistou budoucností....
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 barnie barnie | Web | 1. září 2012 v 23:51 | Reagovat

Píšeš úžasně! Podle mě se správná povídka pozná tak, že si při jejím čtení nevědomky představuju děj. To se mi stalo teď:)..  Btw, nečetla jsi Mrazení?

2 Anne-Adie Anne-Adie | Web | 2. září 2012 v 2:04 | Reagovat

hej jako tim, že miluju tohle.. upíry a tak.. je to ještě dokonalejší než obvykle.. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama