Říjen 2012

Samhain

31. října 2012 v 19:10 | Nibori Chiyo Sayuri |  Sabaty

Samhain, neboli Halloween.

Pod těmito názvy si každý představí nejspíše tu magií opletlou noc z 30.10 na 1.11. Někteří jedinci si jí spojují s novým začátkem, dokonce novým rokem. Něktřeí jen se zesnulými, někteří s magií a pohantsvím. Ve všem je pravda. Já osobně křesťan nejsem, takže tuto noc mám ráda. Mnohem radši než třeba vánoce a podobné typicky křesťanské svátky.

Tumblr_l8lth9xjsd1qb24x4o1_500_large

Samhain je původem keltský svátek, ve starém kelstském kalendáři se takto označoval i měsíc listopad. ( první 3 týdny) Hlavní pointou samhainu je víra v to, že se zesmnulé duše vracejí zpět na zemský povrch a živí mohou naopak navštívit podsvětí.Později se společně se samhainem začal slavit i konec úrody. K symbolům tedy přibylomobilí a ovoce.

284307456_fbb2797e08_large

Zvyky

Prvním zvykem bylo prostírat u večeře i pro zesnulé, dalším dávat zapálenou svíci za okno, která měla posvítit bloudícím na cestu. Lidé si také malovali obličeje, aby se chránili před zlými duchy. Samhain je také pověstný tím, jak dobře se o něm dá věštit. Je to skvělá příležitost nejen pro věštění, ale i pro nové začátky, sliby, předsevzetí nebo změny. Já osobně toho dnes využiju. A tak tedy čtenáři, pokud chcete ve svém životě udělat nějakou významnou změnu a né a né si k ní najít důvod nebo odhodlání a vytrvalost prošlapat si k ní cestu, dnes je vyjimečný den.


Dnes je vyjímečný den na to, začít od znova. Tak jakým směrem se asi vydám. . . ?

31. října 2012 v 15:05 | Nibori Chiyo Sayuri |  Můj život v pár bezvýznamných slovech
Jako bych to ani nebyla já. Jakoby ta železná věc v mých ústech zesilovala všechny moje emoce, hlavně vztek. Je to zvláštnía možná trochu úchylný, ale myslím si, že by na tom mohlo něco být. Nedokážu se ovládat. Jsem strašně impulzivní, abych byla přesná, moje emoce ovládají mě.
601413_448545305157417_104519009_n_large

Dnes je Samhain, neboli Hallowen. Máte něco v plánu? Já měla v plánu menší rituál, ale bohužel nejsou prostředky. Tak alespoň sesmolim něco na blog, ať už povídku nebo pokud se mi bude chtít, udelám konečně tu rubriku s magií a v ní článek o tomto zázračném dni, kdy můžeme vidět věci, které normální člověk nikdy nevidí. Kdy je hranice mezi světy nejtěnčí. Ach, jak mě mrzí, že tohoto dne nemůžu patřičně docebnti. Uvidím, co se dnes ještě bude dít, třeba přece jenom se mi vyrojí nějaká šance, jak mu odevzat patřičnou úctu.

Tumblr_mcpn4cchoi1ra8xcpo1_500_large

I need someone to hug me. Now.
Jo. takhle mizerně mi dlouho nebylo. Nebaví mě ta póza. Nevím, zda-li se více miluju nebo nesnáším. Nevím vlastně vůbec nic. Potřebuju, aby mě někdo obejmul a řekl, že to bude dobrý. ale jak v tom mém mizerném životě bývá, když to nejvíc potřebuji, není to.

Tumblr_mbjs3vn0iv1rqdsdeo1_500_large

A tak mi nezbývá nic jiného, než se jen litovata dál hledat uspokojení v temnotě. Dnes je vyjímečný den na to, začít od znova. Tak jakým směrem se asi vydám. . . ?



Sobecké ego

29. října 2012 v 14:40 | Nibori Chiyo Sayuri |  Můj život v pár bezvýznamných slovech
Jsem těžce znepokojená. Žádným pádným důvodem, ale tím, že jsem v pohodě. Tak nereálně v pohodě. V podstatě jsem šťastná. Moc na něj nemyslím (ano, ani moje hlava tohle nebere), lidi si od sebe držím dál a každou volnou chvíli trávim většinou se sluchátkami v uších nebo nad knížkou. Občas s někym pokecám, ale jsem uzavřená ve své malé bublině.
Ano! Zase se začínám milovat. Zase se ze mě stává uzavřená, sobecká a odtažitá mrcha.
Přesto si připadám tak zvláštně otupělá. Ale... Je to jedno. Všechno je mi jedno. Na ničem mi nezáleží. moje jediná starost je teď škola a plány na pátek. Naštěstí mám v šuplíku schovanou mou milovanou zelenou věcičku, která mě už za nedlouho vyprostí od těch všech hloupých problémů a zbytků citů, které mu akutně pryč. Zase to začínám být já. Zase přestávám cítit a začínám být přirozená... Přirozeně klidná, bezstarostná, odtažitá... hladová. Zajímavé jak i do toho nejpodstatnějšího detailu vaší přirozenosti může zasáhnout láska a předělat ten tmavý kout na něco pestrobarevného a plného života.

Tumblr_mcgl3jp88t1rbi4jyo1_500_large

Prázdná se sice zase cítím, ale už je to přirozené, už to tak nepostrádám. To něco. Někoho. Jeho.

Oblíbené weby

28. října 2012 v 15:26 | Nibori Chiyo Sayuri

Už nic nečekám

28. října 2012 v 15:17 | Nibori Chiyo Sayuri |  Můj život v pár bezvýznamných slovech

Takový to, když o něčem řeknete, že to nechcete udělat a ani to neuděláte a druhý den to přesně uděláte. Alespoň mi zase osud dokázal, jak jsou má slova vyslovena bez uvážení a rozmyslu. Včerejšek byl další stereotypní nudný den... Přesně jak jsem řikala, připadá mi jako bych bloudila ulicemi bez smyslu a bez cíle. Prostě věčně zblludilá, osaměla, nenáviděná, uzavřená do sebe. Je to jiný než předtím...

darkness, quotes, stars, text

Předtím jsem ho alepoň cítila, cítila tu malou naději, která plála nekonečným plamenem v mém srdci - tedy alespoň předtím se mi zdál nekonečný - ,ale jak tomu tak v mém životě bývá, zase jsem se zmýlila. Teď odchází má naděje společně s mým dobrým já. A já se cítím tak něuvěřitelně prázdná, jakoby mi někdo vysral kus mého srdce, ten nejpodstatnější kus mého já. Jakoby tam bylo prázdné místo, které né a né najít něco vhodného, čím by se to dalo vyplnit. Jen zbloudile hledá jeho. Ale on je pryč. Dokonce i chuť pokračovat dál nebo si alespoň s někým užít je pryč. Prostě jen přežívám chladné dny a už vážně nic nečekám. Nečekám zázraky, už ne.

darkness, bird, cover, dark

,,A temnota se stává mou jedinou útěchou."

Nostalgie a věčná prázdnota

27. října 2012 v 16:04 | Nibori Chiyo Sayuri |  Povídky
,,Něco je špatně." Řekl tak potichu, že nebýt mého nelidského slyšení, bych to snad ani nepostřehla. Vzhlédla jsem od své kořisti, která sebou bezostyžně cukala v posledních pohybech a zadívala se do těch důvěrně známých hnědých očí. Jeho postoj byl tak znepokojivý, že jsem se musela odtrhnout od lákávého volání krve a vykročila k němu. Chytla jsem ho za ruku, zavřela oči a zaostřila smysly, tak jak do dokáže jenom náš druh. V tom jsem to zachytila, podivné vlny něčeho nelidského. Ne, nebylo to jako my, bylo to něco... silnějšího, něco, co toužilo po krvi. Nikoli z hladu, ale z potěšení. Byl to predátor, jež se živil strachem a bolestí druhých. Blížilo se to rychlostí,kterou jsem neznala ani já, ani on. Najednou můj milovaný vyrazil rychlostí vpřed, takovou jakou jsme ještě neběželi, ani když po nás šli. Ale nebyli jsme dost rychlí, to něco ho teď bezmyšlenkově chtylo za rameno a srhlo k zemi. Cítila jsme to, tu krev. Jeho krev, která tak omamně voněla, až jsem byla přímo otupená. V tom mi to došlo, můj milovaný teď ležel na zemi nad ním se ježilo něco, co jsem neviděla ani v těch nejhorších nočních můrách. ,,Miluju tě, běž!" Vykřikl z posledních sil. To byla jeho poslední slova. Ta stvůra vydala zvuk, který mohl vydat jenom někdo z hlubin pekel a vyrvala mu srdce z těla, které následovně pozřela. Běžela jsem, jak jsem jen mohla, ale slzy mi bránily v rozhledu, po vzdálenosti o které jsem usoudila, že je dostačující, jsem se svalila v křečích na zem. Nezbylo mi nic. Jen nostalgie a prázdno v mé věčné temné duši.

Nové jméno, nový začátek

27. října 2012 v 13:12 | Nibori Chiyo Sayuri |  Můj život v pár bezvýznamných slovech
Nové jméno, nový začátek. (Prosím přejmenujte si mě >> Nibori Chiyo Sayuri)

alone, beautiful, blonde, girl

Ano, napsala jsem mu. Odpověď byla kladná a tak jsme spolu strávili večer, ačkoli né sami. Což asi nebylo dobře, ale na tom nezáleží. Pravdou je, že už nezáleží vůbec na ničem. Připadám si jako bezduchá loutka, co bloudí zasněženými ulicemi bez cíle s cigárem ve zmrzlých rukách. Která doteď čekala na něho, na každičký jeho signál, který jí zahřál nejen u srdce. Teď se ovšem ta bezduchá loutka stala ještě více bezduchou, ale v jiném slysmlu. Ani nevím proč tomu tak je, ale zkrátka jsem usoudila že čekaní na něj je jako, čekání na slunce v těhlech temných a chladným nocích. A tak se teď cítím prázdná, bez smyslu pro život. Jako bych neměla pro co žít, jako bych neměla pro co dýchat, pro co se smát, pro co vůbec přežívat. Jako by s ním odešel i kus mě samotné. (což vůbec nepopírám) Představa toho, jak moc mě změnil je ubíjející. Ubíjející je to, že s ním vyšla na povrch moje dobrá nesobecká a živá část, která byla skrtyý hluboko uvnitř. A teď odhází ruku v ruce s mým upřímným úsměvem a smyslem pro život samotný.
Cítím se sama, přesto vím, že nejsem. Ale záleží na tom, když to tak cítím? Když to hluboko uvnitř mé rozpolcené duše vím?

alone, distance, friend zoned, friends

Povídka #003 - Temná přirozenost

26. října 2012 v 13:16 | L.-S. |  Povídky
Podívala se do těch očí, které pomalu začínaly rudnout z toho, jak těsně ho držela pod krkem. Byť jen na pár vteřin se zamyslela a najednou ta zlost byla pryč, dokonce i povolila stisk a ten záhadný cizinec se mohl nadechnout. A ano, nadechl se. Ale naposled. Vztek s ní zmítal jako podzimní vítr se suchým listím. Z ničeho nic ucítila, jak jí žhnou oči a zuby se prodlužily tak jako nikdy. Usmála se nad tím, jak ještě před pár vteřinami byla v jeho očích naděje, né velká, ale byla tam. Teď je pryč, je tam jen strach a očekáváná smrt. Bez rozmyslu mu zabořila tesáky do hrdla, přímo do tepny. Byla pyšná na to, jak perfektně se jí podařilo nabořit do středu žití. S tou životodárnou tekutinou jakoby odplouvaly její problémy, myšlenky a ta bolest. Ach, ano, ta bolest, která jí tížila již po několik týdnů. Krev tekla proudem jako nezkrotná řeka, která čekala léta na déšť a teď se dočkala. Ona ale stejně měla málo, cítila žízeň jakoby byla několik týdnu na pusté pušti. Byla predátor, jako ostatní, přesto se lišila. Zaryla nehty do jeho kůže, do masa, jedním se dokonce zaryla i do kosti. Měla nezkrotnou potřebu ho rozthrat na kousy, vidět ho, jak zmítá v křečích, vidět jak mu z očí kanou potoky slz, snad nostalgií nad jeho zrádným osudem. Vidět jak prosí o život. Ano, to ona se stala jeho bohyní, která rozhoduje nad každým jeho krokem, která rozhoduje, jak velké jeho rozhřešení bude. Jednou rukou si prorazila cestu přímo k srdci. Teď ho svírá ještě teplé v dlani. Vrhla vlčí úsměv a rozmáčkla ho. Najednou se ozval hustý poryv větru a ona uslyšela kvílení všech těch tvorů přírody, kteří mají tak čistou duši. Tak čistou... tak neposkvrněnou. I ona kdysi bývala jedním z nich, ale volání divočiny a pud krve... Ano, její přirozenost byla silnější.

art, blood, corpse, drawing

Dumaní nad změnou

26. října 2012 v 10:18 | L.-S. |  Můj život v pár bezvýznamných slovech
Konečně ten zatracený net jde, nemohla jsem se dívat na blogy, nemohla jsem psát, prostě nic. Z toho by se jeden zbláznil. Moje nálada... Stále optimistická, leč s krátkými pesimistickými chvílemi. (což je u mě nepřekvapující) Je... to zvláštní. Chvílemi bych se mohla zbláznit, že necítím jeho uklidňující přítomnost a chvílemi bych zase mohla říct, že je mi lhostejný. Ale co rozhodně vím je, že na tomhle nezáleží. (protože tohle se mi zkrátka stává, když toho danného člověka nevidím) Záleží jen na tom, jak se cítím, když jsem s ním. Ta důvěrná láskyplná energie, která jde z něho přímo do mého nitra. Někdy si řikám, jak neuvěřitelné je, jak neemprická dokážu být, i přes to všechno. Jsem tak tvrdohlavá. Dneska ho uvidím, ovšem pokud se dokopu mu napsat. Ale věřím, že ho uvidím... Myslím, že se vrhnu na povídku, protože kdybych tady měla rozepisovat svoje touhy, bylo by to na dlouho.

abracadabra, biatch magic sad true, bitch, magic

Vzpomínáte si, jak jsem milovala jenom sama sebe? Je to neuvěřitelné, jak mě změnil... Posuďte sami.

Na ty nejkrásnější věci se čekat vyplatí..

21. října 2012 v 18:07 | L.-S. |  Můj život v pár bezvýznamných slovech
Dnes jsem se po dlouhé době probudila s úsměvem na tváři a s dobrou náladou, která mě naplňovala od hlavy až k patě,. A víte co je nejlepší? Bylo to opravdové, bylo to na 100% a ještě lepší je, že to tak stále je. A hádejte, čí je to zásluha! Samozřejmě, že jeho. Takhle se cítím jenom s ním. A tak tedy k věci, co se to událo?
Včera jsem se dokopala k tomu, abych mu napsala, aby přišel na naše místo, kam jsem šla s tou mojí milovanou partičkou. Čekala jsem nějakou bezcitnou odpověď a pozdrav,a le už jen ta jeho rekace mě zaskočila. Poté když přišel, ty důvěrně známé oči a jeho upřímný pozdrav. (stále nechápete, proč ho tak šíleně miluju?) Jenže všichni odešli a tak jsme tam zůstali sami. Dali jsme si brko a pak už jsme si jen povídali, celý večer. Asi dvě hodiny a půl. Nikdy jsem nevěděla, co si prožil a nikdy jsem nevěděla, kolik toho máme společného. Ale i když jsem tohle dřív nevěděla, milovala jsem ho. Ano, můžete si domyslet mojí nynější situaci. A ano, lítám v tom až po uši.
Tak moc si přeju, aby to vyšlo... Tak moc... A víte co? já stále věřím. Protože teď jsem si už 100%, že na tuhle krásnou věc (nejkrásnější!!!) se čekat vyplatí! A tak teď píšu pod dloooooooooouuuuhé článek na blog s úsměvěm na tváři, který není vynucený, ale opravdový.