Povídka # 002 - Poslední hřích #02

9. října 2012 v 18:23 | L.-S. |  Povídky
Probuzení bylo náhlé a nečekané. Probudila jsem se ve stínu, který odpovídal toku mých myšlenek. Slast, která mi pulzovala v žilách zhruba před třemi hodinami byla pryč. Nyní tu byl pouze strach, samota a prázdno. Má mysl byla natolik zamlžená, že jsem vlastně ani nevěděla, kdo jsem. Nebo snad co jsem? Bolest v zátylku se navyšovala mně se opět nechtíc zavírali oči.

Někdy se mi stávalo, že jsem sny nezvykle moc prožívala, ale tohle bylo jiné. Bylo to až moc intenzivní, až moc živé. Chvílemi jsem věřila tomu, že to snad ani sen není, ale hrůza jež panovala kolem mě tu možnost krutě zavrhovala. Hlad, ukrutný hlad. Tak takhle se asi cítí osamělý vlk uprosřed lesů, kde jediný zvuk který slyší je ozvěna jeho prosebného vytí a melancholické zvuky jeho propadajících se tlap, prolétlo mi hlavou. Najednou jsem ten vlk byla já, nedokážu si ani vysvětlit, jak jsem se dokázala převtělit a najednou jsem měla pocit, že tohle není to, nad čím bych měla přemýšlet. V tu ránu jsem to ucítila a můj žaludek na to tvrdě reagoval. Takhle snad voní ta nejlepší kořist na světě. Kořist o kterou se po tisíciletí perou ti nejsilnější a přesto jí zatím nikdo z nich nedostal. Byla to sladká omamná vůně, která se linula odněkud z jeskyně. Bezmyšlenkovitě jsem se vydala vstříc temné, dechberoucí jeskyni, která svým vzhledem jasně říkala, že není určená pro nevytrvalé. I přes nepopsatelný instinkt, který mi jasně říkal, ať si rozmyslím, co dělám jsem vkročila dovnitř. Cítila jsem, jak se moje vlčí zornice rozšířily na maximum a obrazcem, jež bych lidskýma očima nikdy nepochytila se rázem vybarvily. Přesto jsem si byla jistá, že svoje oči nesmím poslouchat. Najednou jakoby mi někdo poslal divný vzkaz, jsme si uvědomila, že musím jít ještě dál. Netrvalo dlouho a došla jsem na místo. Aniž bych se dívala na triumfální kořist, věděla jsem, že jsem dosáhla toho, čeho jsem měla. Podivné stvoření leželo bez jakéhokoli náznaku pohybu na zemi kolem byla rudá tekutina. Ach ano, to byl ten slastný pach. aniž bych si uvědomovala své činy, ochutnala jsem tu tekutinu. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tato chvíle se stala mou osudnou. Věděla, jsem že už nic nebude jako dřív a stejně tak , jsem tušila, že tato tekutina se stane nevratnou součástí mého života.

Vzbudila jsem se celá zpocená a udýchaná s nepřekonatelným dávivým pocitem, nevěděla jsem z čeho ho mám, dokud jsem se nepodívala na své ruce, které byly poznamenány čerstvou krví. Měla jsem chuť brečet, křičet a smýt tu špínu z mých rukou, ale nutkání olíznout jí bylo silnější. Od té doby už nic nebylo jako dřív....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katharina Klein. Katharina Klein. | Web | 9. října 2012 v 19:38 | Reagovat

Hej upír nebo vlk? :D z tohodle dílu jsem trochu mimo ale jinak se mi to moc líbí! Je to úžasný a moc se mi líbí tvůj styl psaní :)

2 ╰ ℬσɴɪᴛkα´s pℓαcℯ ╮ ╰ ℬσɴɪᴛkα´s pℓαcℯ ╮ | Web | 9. října 2012 v 21:30 | Reagovat

Viem,že sa to nehodí,ale krásny layout máš ! :3 :D

3 Anne-Adie Anne-Adie | Web | 10. října 2012 v 16:13 | Reagovat

luxusní... z tohole klidně můžeš udělat povídku na pokračování.. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama